Bitva o Mazlofónii – Extraterrestriální symfonická poéma o čtrnácti větách

    Nestává se často, abych psal o uměleckém díle autora z jiné planety. V případě Bitvy o Mazlofónii však musím udělat čestnou výjimku. Nejprve několik slov o samotném autorovi tohoto hudebního opusu (jeho foto viz výše!). Praotec Mazlofóňan zavítal na naši planetu v druhé půli roku 1996 a od té doby se více méně trvale zdržoval na našem území, tedy až do nedávna. O jeho rodné domovině dle jeho vlastních slov nám už počátkem roku 1997 podali písemnou zprávu Viki Shock a jeho souputník z dobového nezávislého nakladatelství THC Review B. T. Chrochtan, kteří se s Praotcem Mazlofóňanem měli možnost poznat v libeňské občerstvovně zvané Lízátko. Jejich společně sepsané letopisy Kronika Mazlofónie byly zhudebněny v roce 2005 Shockovou kapelou Sto mrtvých miminek v jedné popelnici, kteroužto skladbu si tedy můžete poslechnout úvodem, abyste byli alespoň částečně uvedeni do zvyků Mazlofóňanů. O životě Praotce Mazlofóňana na Zemi v pozdějších letech víme ale vlastně jen málo, krom toho, že to byl mimořádně veselý chlapík. Nicméně je jisté, že po nastolení uměle vyvolané světové krize, globálního ekonomického fašismu a kafkovsky byrokratické kleptokracie před čtyřmi lety odcestoval nedávno zpět na svou rodnou planetu. Sám to před odletem okomentoval takto: „Zdejší svět se bohužel natolik zhoršil, že se v něm už prostě nevyplatí žít. Tož pá, adié, sbohem mé krásné dámy!“ A byl fuč.

   Ještě předtím však svěřil svému příteli prokletému básníkovi Vikimu Shockovi (toho času pracujícímu v rámci novodobého disentu na hřbitově v pozici dělníka-zahradníka) hudební dílo, ryze instrumentální, které si můžete poslechnout. Jeho děj je vlastně obsažen v názvech jednotlivých skladeb. De facto se jedná o umělecky ztvárněný autobiografický zážitek autora, a to velmi nepříjemný. Těsně před svou návštěvou Země totiž zažil napadení a okupaci své rodné planety útočnou a fašistickou rasou Zbibflaflombóňanů. Snad můžeme prozradit, že astrálním agentem, jenž byl vyslán na Zemi pro pomoc, byl právě on. Bitva o Mazlofónii byla i s pomocí Pozemšťanů nakonec vítězně vybojována, ale pochopitelně si vybrala krutou daň v podobě zbídačení napadené planety. I to byl jeden z důvodů jeho exilu.

   Ale pojďme nyní k samotnému dílu. Jak vůbec hodnotit cosi, vytvořené mimozemskou entitou? Podle jakých měřítek? Samozřejmě podle klasických, tak jako vždycky. Jiná totiž k dispozici nemáme. Tedy měli bychom, ale to bychom byli obviněni z toho, že nejsme kritici, nýbrž dojmologové. U dobré třetiny skladeb tak můžeme konstatovat, že se ani tak nejedná o hudební skladby, jakožto spíše o zvukové plochy. Zarážející je naprostá absence bicích nástrojů, ačkoli rytmika skladbám nechybí. Slyšitelné jsou zde prvky ambientu, trance, psychedelie, ba dokonce i prvky techna. Kontrapunktem k těmto experimentům, jež někdy maně upomínají na tvorbu minimalisty Gyorga Ligettiho, jsou pomalé, křehké, melancholické, prosté (někdy skoro až triviální) miniatury, připomínající obsah byvších orchestriónů a flašinetů, čili automatofónů vůbec. Na samotný závěr přidal autor bonus v podobě pocty velkoskladateli filmové hudby Enniu Morriconemu. Co k tomu dodat? Dílo Génia či amatéra? Dojem z mocně emociálně působících akordů wagnerovského gesamtskunstwerku se místy mísí s dojmem z poslechu díla věčně naivního osamělého introverta, týrajícího v podkrovním bytečku třicet let starý syntezátor pro děti. Pravda by byla asi někde uprostřed, ovšem pouze v případě, že by se jednalo o výtvor člověka! V případě mimozemšťana nám však tato otázka musí zůstat navždy nerozřešena. Přeji Vám příjemný poslech.  

 Hans von Landchmiett, umělecký kritik, listopad 2012

 P.S.: Všechny skladby byly nahrány na fónofobil čili mobilní telefon,

odtud tedy undergroundový sound díla.