Jedni z brněnských reprezentantů tzv. brněnské nové vlny začali hrát již před čtyřiceti lety a způsobili tehdy značný rozruch. Nejen tím, že zhusta ignorovali byrokratické překážky, kterými si režim ponechával kontrolu nad tím, co kdo komu a jak říká, ale především velmi neobvyklým hudebním a textovým projevem. Poukazuje se na stylovou spřízněnost s muzikou amerického samorosta Cpt. Beefhearta (byť kapela samotná tvrdí, že jej v začátcích vůbec neznala). Zjednodušeně by se dalo prohlásit, že Ještě jsme se nedohodli geniálně využili hudebního diletantství ke zvýraznění kvalitních textů Karla Davida (rovněž baskytara a místy zpěv), k tomu přidali vizuální vjem "okvádrovaných slušných lidí", z vlastní dílny pocházející nástroje - a na světě byla kapela, na niž nelze zapomenout.

Nervnost, údernost často šokujících textů, splétající se kytarové linky, vzezření povrchností opovrhujících bohémů, to všechno z Ještě jsme se nedohodli vytvořilo kultovní záležitost. Nic pro estéty, libující si v perfekcionalismu a ničím neprovokující libosti. Z muziky je cítit atmosféra osmdesátých let se snahou o co nejsvobodnější život, o jistou provokativnost až dekadenci. Jako by se kapela snažila ze všech sil vyhnout všemu líbivému a režimně optimistickému, jako by se snažila naschvál popisovat či přímo vytvářet pravý protiklad. Dějí se ohavnosti, sny nejsou příjemné, realita o to méně. Lidé si jsou odcizeni, realita je umělá, nevábně odpudivá, realita dnešních Rychlých šípů je vpravdě pozdně socrealistická - co zbývá? Cynismus a sarkastický výsměch.