DttD - Zvraty a návraty na vlnách undergroundu

Zrod kapely mezi mřížemi

Toto nechvalně známé uskupení vzniklo v pochmurných zářijových dnech roku 2004 mezi zdmi nápravného zařízení pro mladistvé v Kralupech nad Vltavou. Právě zde se poprvé sešli všichni čtyři zakládající členové DttD.

1. První - Zdeněk K. alias Kazdič - je již ve 13 letech jako známý narkoman, výrobce a distributor všemožných drog a psychtropních látek hledán po celé Praze, spravedlnosti uniká po dlouhé dva roky, nakonec dopaden v bytě Jaroslava Švece v Libni 26. května 2002. Jakožto mladistvý je souzen za drogovou kriminalitu a odsouzen na 2 roky nepodmíněně. Svůj trest nastupuje 28. září 2002 do nápravného zařízení pro mladistvé zločince v Kralupech nad Vltavou. Po dobu pobytu je ve spisu veden jako nezvladatelný, nespolupracující a brutální se samovražednými sklony. Jeho chování se drasticky mění 11. září 2004 a je přisuzováno výročí útoku na WTC z roku 2001.                                                       
2. Druhým z čtyřlístku je Josef František U. alias J.F.U. - jakožto bezproblémový student prvního ročníku Odborné školy dopravní v Kopidlně je v 2. května 2002 obviněn z vraždy svého učitele na téže škole. K incidentu mělo dojít během praktické výuky v garážích školy, kde obžalovaný měl úmyslně najet osobním autem značky Lada na ležícího Mgr. Miroslava Lanfelda, který v tu chvíli demontoval vadné těsnění olejové trubky téhož auta a tím mu způsobit smrtelná zranění. Avšak soud v Hradci Králové kvůli absenci svědků neprokázal úmyslné ublížení na zdraví a posílá J.F.U. za zabití z nedbalosti na 2 roky do nápravného zařízení pro mladistvé zločince v Kralupech nad Vltavou, svůj trest nastupuje 28. září 2002. Po dobu svého trestu je veden jako pasivní, nemluvný se sebevražednými sklony. Jeho chování se drasticky mění 11. září 2004 a je přisuzováno výročí útoku na WTC z roku 2001.                                   
3. Třetí ze skupiny - Ivo Š. alias Ivoš - levicově orientovaný aktivista a od roku 2000 člen ultralevicové skupiny Red World Power (v ČR zakázána od 1. 1. 1993), politicky činný, hlavní organizátor protestů proti konání IMF 2000 v Praze. V roce 2002 je viněn spolu s ostatními členy RWP, že 24. dubna 2002 se skupina dopustlila při demonstraci proti neonacismu těžkého ublížení nazdraví. Postižený Karel Morna byl podle obžaloby během poklidné demonstrace neonacistů napaden I. Š. a ostatními z RWP a surově zbit kovovými tyčemi do bězvědomí. Podle svědků byl právě I. Š. při útoku nejagresivnější a bil poškozeného, dokud projevoval známky života. Soud v Praze Šormovi vyměřil jako mladistvému 2 roky nepodmíněně za těžké ublížení nazdraví, svůj trest nastupuje 28. září 2002 do nápravného zařízení pro mladistvé zločince v Kralupech nad Vltavou. Během pobytu nepřestává šířit své levicové názory, pořádá přednášky a semináře. Jeho chování se drasticky mění 11. září 2004 a je přisuzováno výročí útoku na WTC z roku 2001.                                                                                            
4. Posledním z kapely je - Karel S. alias Karlos - již od mládí známý zlodějíček v Nové Pace a jejím okolí. Kariéru zloděje aut začíná spoluprací s autovrakovištěm Vaňek a spol. někdy na jaře 1999. Dlouholetou praxí se okresní zloděj antén a zrcátek vypracoval na špičkového specialistu orientovaného na značky BMW, Mercedes, Peugeot a Audi. Avšak v roce 2002 stanul před soudem v Hradci Králové viněn z krádeže BMW řady 4 Jičínského starosty Ing. Milana Hampla. Podle obžaloby dne 15. dubna 2002 při běžné silníční kontrole nastříkal příslušníku dopravní policie do obličeje pepřový sprej a ujel z místa kontroly. Po divoké honičce 15 okresy, kdy vůz pronásledovalo 16 policejních vozů, byl v Čelákovicích u Prahy postaven zátaras. Při pokusu obžalovaného prorazit, zdemoloval 3 služební Felicie PČR a také zcizené auto. Dopaden byl až 2. den 150 m od místa nehody v kukuřičném poli. Soud nemaje důkazy o předchozí trestné činnosti poslal v té době mladistvého K .S. za krádež a útok na veřejného činitele na 2 roky do nápravného zařízení pro mladistvé zločince v Kralupech nad Vltavou, kam nastoupil 28. září 2002. Po dobu výkon trestu je veden jako pasivní, arogantní a nespolupracující. Jeho chování se drasticky mění 11. září 2004 a je přisuzováno výročí útoku na WTC z roku 2001.

 

Následující odstavce vycházejí z lékařského spisu doc. MUDr. Karla Váchala, CSc.

Převýchovu těchto mladistvých delikventů dostal na starost doc. MUDr. Karel Váchal, CSc., známý propagátor psychické regrese pomocí hry na hudební nástroj. Právě zásah docenta Váchala je pro budoucí kapelu DttD zásadní. První zkoušky kapely, zatím pojmenované Pokus č. 261-A01, podle lékařských záznamů proběhly z jara roku 2004. Počáteční problémy s personálním obsazením experimentální kapely (hudebně velmi nadaný I. Š. odmítal spolupracovat s "kryptofšistickými" hudebníky) Váchal vyřešil obsazením ostatních postů politicky nekonfliktními, na druhou stranu nepříliš schopnými muzikanty. Touto souhrou okolností vzniklo hudební těleso, později pojmenovávané jako DttD konečném složení – Kazdič, J.F.U., Ivoš a Karlos. Celý psychologický experiment stál na jednoduché tezi o potlačení zločinného chování za pomoci hry na hudební nástroj. Docent Váchal se domníval, že pouhá muzikantská činnost dovede v mozku blokovat zločinné tendence a tak chránit okolí před osobami, které by za normálních okolností páchaly recidivu trestného charakteru. Z Váchalova lékařského spisu vedeného po celé experimentální období vyplývá, že náprava výše jmenovaných osob je přímo úměrná jejich ochotě a vůli k hudbě – čím více subjekt bude vykonávat hudební činnost, tím méně je pravděpodobnější, že bude páchat trestnou činnost. Otázku motivace Váchal řešil kontroverzními prostředky. Klasické prostředky jako domluva a povzbuzení totiž jednotlivých členů naráželo na nepochopení a odmítavý postoj. Chovanci odmítali hrát celých 16 hodin denně na hudební nástroje, které (s výjimkou Šorma) viděli poprvé. Nepomáhal ani systematický nátlak pracovníků nebo snížené příděly jídla. Po fiasku klasických motivačních prostředků Váchal sáhl po kontroverzním léku Lysergit 4/100 IUPA. Tento přípravek je syntetickou obdobou LSD a v jeho postatě jedná se pouze o čištěný diethylamid kyseliny lysergové na tukové bázi. Celá léčba pacienta stojí na aplikaci tohoto léku a následném hypnotickém pozměnění vědomí. V jistých případech změna osobnosti může dosáhnout takových rozměrů, že subjekt již není schopen si vzpomenout na svoji původní minulost a zcela přejímá nové podměty, které po probuzení z hypnózy považuje za nedělitelnou část svého Já. Použití Lysergitu je považováno za krajní řešení, kdy pacient trpí akutním rozpadem osobnosti a právě aplikace tohoto léku mladistvým delikventům byla již za hranicí léčebných postupů a tedy i mimo zákony ČR. Velmi narcistický Váchal totiž nechtěl přiznat, že terapie pomocí hudby je sice funkční v laboratorním prostředí, ale její efektivnost se s pobytem chovance vně léčebny rapidně snižuje. Rozhodnutí o aplikaci Lysergitu proto nekonzultoval s nadřízenými, ani o tom neinformoval personál. Do karet tomuto plánu také hrálo brzké propuštění chovanců a to 21. října 2004. Podle záznamů v jeho osobní složce poprvé podal Váchal Lysegit všem členům experimentální kapely najednou a to během noční zkoušky dne 11. září 2004. Při hypnotické fázi komunikoval s kapelu jako s celkem, který má vytvářet jednotný hudební systém. Právě když kapela začala hrát, soustředil se na jejich vzájemnou motivaci k hudbě. Nebylo důležité jak a co hrají, podstatné bylo soustředění a týmová spolupráce. Tyto lékařské experimenty trvaly až do 12. října 2004 s nezměněnou intenzitou. Váchal Lysergitem a hypnotickým vedením podvědomí dokázal hudebníky namotivovat k hudbě. Po vysazení léku Váchal s radostí ve spisu konstatuje že: „Všechny 4 subjekty pokusu č.261-A01 vykazují tendence, které jsou žádoucí, a to i bdělém vědomí mají subjekty pocit, že hudba je cosi důležitého a co  je potřeba stále dokola opakovat. Díky tomuž se možnost recidivy snižuje na samotné minimum.“ Váchal se tímto pokusem samozřejmě nechlubil a nechal své svěřence 28. října 2004 propustit z nápravného zařízení pro mladistvé zločince v Kralupech nad Vltavou s hodnocením – „zcela připraven pro resocializaci“.

 

Tygr z klece přichází do džungle

            Celá parta hudebníků tedy opustila brány nápravného zařízení ve stejný den 28. října 2004. Při pobytu v zařízení všichni členové DTTD oslavili své osmnácté narozeniny, což podle českého práva znamená, že při nové socializaci mají nárok na pomoc kurátora. První a existenční otázkou bylo, kde bude celý ansábl přebývat. Josefovy ani Ivošovy rodiče se nechtěli stýkat s kriminálníky a Kazdič svoje biologické rodiče nikdy nepoznal. Díky dřívějším kontaktům Karla S. se kapela usídlila nedaleko jeho rodného domu v staré nepožívané garáži v Nové Pace. Pokusy o rozchod skupiny nedopadly dobře. Ať jakýkoliv člen chtěl jít svojí vlastní cestou, vždy se po několika hodinách (maximálně dnech) vrátil s pocitem vnitřní prázdnoty. Všichni členové si uvědomovali, že skupinovými terapiemi dosáhli extrémní psychické závislosti jeden na druhém. Druhým problémem byla neodolatelná chuť hudebního tvoření, která byla silnější i než základní pocity hladu, žízně nebo zimy. Zde Váchalův experiment zcela selhal, právě touha po naplnění hudební potřeby donutila členy kapely ke krádežím hudebního vybavení po celém Královéhradeckém kraji, ať se jednalo o výstavy, veletrhy nebo pouhé prodejny, během jednoho měsíce vlastnila kapela kompletní hudební vybavení. Po ukojení základní potřeby hrát, následovala podle slovníku kapely „obživa“. Bylo potřeba v několika hodinách obstarat jídlo, vodu a nějaké peníze na  zaplacení nájmu garáže a elektřiny. První zimní měsíce byly pro kapelu obzvlášť krušné. Čtyři osoby žili vedle nástrojů v malé garáži blízko novopackého pivovaru, bez sociálního zařízení a s neodolatelnou touhou hrát a komponovat nejméně 16 hodin denně. S přibývajícím repertoárem se kapela rozhodla uspořádat své první hudební vystoupení v místním klubu (dnes zavřený a vybydlený).

            První vystoupení pro kapelu dopadlo katastrofálně. Její geniálně vypointovaná hudba, plná měnících se rytmů, nových akordů a mistrné improvizace narazila na nepochopení buranského publika Nové Paky.

Pokračování příště.