Randolph Carter se ve své tvorbě inspiruje psychedelií, krautrockem, jazz noirovými improvizacemi, temnými formami ambientu a industriálními hluky. Vychází z hororové literatury a filmu a moderního okultismu a novopohanství (H. P. Lovecraft, Arthur Machen, Jozef Karika, Aleister Crowley, Austin Osman Spare, Alan Moore).

Jeho syrové zvukové obrazy jsou vhodné zejména pro soukromé rituály včetně svateb a pohřbů, také jako soundtrack k filmům a filmovým dokumentům. Vlastně se dají použít skoro jakkoli.

„Carter jednoznačně patří do outsider music, v Čechách takových mnoho nenajdete.“ (Pavel Klusák)

„Normální bigbít to teda není, ten člověk neumí na nic hrát a s nahrávací technikou má nepřekonatelné potíže.“ (Radek Diestler)

„Tvorba Randolpha Cartera v ničem nereaguje na současné společenské problémy, je to typický příklad únikovosti a umění pro umění... kdyby to tedy umění bylo.“ (Karel Veselý)